I
 
      Začíná to snem
      Člověk na schodišti
      Rudý koberec
      Kdo jsem?
 
      Byl to strašlivý sen. Dutá lebka, plná tmy, a uprostřed žluté světélko. Pod ním hrají se karty, ale mráz je tak úžasný, že nelze již rozeznat barev pod vrstvou jinovatky, kterou jsou potaženy. A pak, široká plošina jako by ve vzduchu visela – a na ní řada lidí, těsně vedle sebe vyrovnaných. Všichni leží na levém boku, zahřívajíce se navzájem tuhnoucími koleny a zkřehlými klíny. Pohne-li se jeden, strhne s sebou celý řetěz těl a jako na povel se odlepují klikaté články, řetěz se bortí, těla se převracejí na druhý bok. – – A již se opět slepují, kolena se krčí, klíny do sebe zapadají. – – – Ale již nikdo se nezahřeje. Pomalu tuhnou, navlečeni na dlouhé jehlici, kterou je propíchl mráz…
      A najednou – obří ruka uchopila zmrzlou lebku i s tím pekelným přeludem a mrštila jí do ohně. – Lebka puká! – Strašlivá, nesnesitelná bolest – a probuzení!
      Člověk procitl z těžkého snu. Oči se mu svezly po šikmé ploše, kterou tvořil strop. – První myšlenka byla:
      – Kde to jsem?
      Schodiště! První stupeň patra, pokrytý rudým kobercem, byl poduškou pod jeho snem. – Zábradlí u stěny tvořilo visuté, šarlatové lano, a na protější straně řada mramorových kuželů stoupala šikmo do výše.
      – Kde to jsem? –
      Člověk se vymrštil. – Dolů či nahoru?
      – Vzhůru!
      Tři čtyři stupně vešly se do úhlu jeho nohou. Pustá plošina odpočívadla mezi dvěma patry, bez oken, bez dveří. A opět schodiště pokryté rudým kobercem. Pak zase patro, slepé, hluché, s bílou lampou u stropu. – – Rudý koberec! – Vzhůru! – – Šarlatové lano, jako had nekonečně dlouhý, visí po pravici a po levé stoupají kužely.
      Kdy tomu bude již konec? Kde jsou dveře? Člověk ubíhá vzhůru. Hlava se mu motá, purpurová kaskáda koberce pálí ho do mozku.
      Najednou se zastavil. – Snad … snad by bylo lépe utíkat dolů! – Nazpět! – Ne! To již je pozdě! Příliš vysoko jsem vystoupil. – Vzhůru!
      Ještě patro! – A ještě! Již nelze! … Ještě poslední! – A nové patro, bezútěšné, s vyplazeným jazykem rudého koberce.
      Srdce vykřiklo, nohy se podlomily. – Nelze, nelze výše. – – Kam jsem se to dostal? … Kdo? … Já? … Kdo je to já? – Kdo jsem?
      Úžasná myšlenka! – Překvapení! – Člověk uchopil svůj mozek do hrsti.
      – Kdo jsem?
      A mozek mlčí… Paměť není…
      Jak se jmenuji? – Jak vypadám? – Odkud jsem vyšel? … Proboha, měl jsem přece nějaké jméno na světě … ale jaké … ale jaké?
      Oh, jak bolí spánky, když se takto táži. – Jen si vzpomenout, a vše se vysvětlí a toto schodiště samo od sebe zmizí … co jen to bylo?
      Nová patra se na sebe vrší, patra hluchá a slepá, a každé má jedno slunce u stropu, elektrickou kouli z mléčného skla.
 

 
      XVI
       
      Dáma v černém
      Zrádný náhrdelník
      “Nechte si svoji tvář…”
      Brok se dívá zblízka
      “Budu tedy princeznou trpaslíků…”
       
      Poslední přistoupila k okénku dáma v plném smutku. Černá, jako by se koupala v bezhvězdné noci. Tvář pod hustým závojem, černé rukavice, ňadra bezpečně ukryta, pár dozrávajících jader v měkké ještě skořepině. Ramena téměř ostrá, útlá váza boků, štíhlá, černě potažená lýtka, v kolenou náhle mizející pod černým krajkovím – to vše dosvědčovalo mládí, pyšné a slavné, třebaže ani jeden bílý paprsek z jejího těla nepronikl.
      Ještě se plaše ohlédla dokola. – Byla již poslední. – Mlčky položila na desku okénka svůj pas. – Úředník do něho nahlédl. Jeho oči se zkoumavě vznesly z podobenky k její tváři. Ušklíbly se, když neočekávaně narazily na černý flór.
      “Račte, prosím, trochu poodhrnout roušku. Musím se přece podívat na váš originál…”
      “Musí to být?” řekla polohlasně, sotva otevírajíc rty. A nenápadně vypustila z dlaně na desku těžký perlový náhrdelník. Úředník po něm dychtivě chňapl. Nasadil si zvětšující brýle a potom jej důkladně zkoumal, článek za článkem. A náhle se zasmál dvěma bílými tesáky, jež se mu zableskly v široké trhlině úst.
      “Nechte si svoji tvář, princezno Tamaro! Náhrdelník vás prozradil! Prcháte z Gedonie!”
      “Lžete!” vykřikla poplašeně černá dáma. Ale její hlas se v půli náhle zlomil jako větev. – Muž za bariérou jako by neslyšel:
      “Máme tu na vás zatykač! – Pas je falešný. Zhotovil jej mistr Work z Tygří uličky!”
      Princezna tu stála, černá a nehybná jako tma. Hustý závoj neprozradil, co se odehrávalo v její tváři. Bylo jen slyšet tiché zaúpění. Náhle však přistoupila těsněji k okénku, sepjala černé ruce na prsou a zašeptala spěšně a naléhavě:
      “Prosím, prosím, neprozrazujte mne! Dám vám, co budete chtít! Je to strašlivé, co se mnou tam dole zamýšlejí! Smilujte se! – Pusťte mne na L 7! – Co za to chcete? – Vše, co mám…”
      Princezna vysypala na desku obsah černé kabelky. V kupě šperků a briliantů zaskvěla se princeznina korunka v podobě hvězdy, jejíž vztyčené paprsky byly ukončeny velikými démanty.
      “Stačí vám to?” – zašeptala, a jako by se bála, že nestačí, náhle si odhrnula závoj s tváře a usmála se. Bylo to čistě ženské… Byl to úmysl přidat na kupu skvostů ještě jeden, ten nejvzácnější.
      Neviditelný Brok měl příležitost podívat se zblízka na princeznin úsměv. Byl nádherný. Veliké, temně modré oči, zastíněné dlouhými řasami, měly barvu oblohy, když se stmívá. Ale netoliko svou barvou, ale i odvážnou, nepostižitelnou polohou a formou tvořily výjimečný případ exotické, divné krásy. – Ústa nenápadně široká, svůdná a vášnivá, pukala při úsměvu jako zralý, krvavý lusk řadou porcelánových semen. Snad bylo to jen mládí, jež činilo tuto tvář tak disharmonicky sličnou a jež svůdnost úst stupňovalo jejich šířkou.
      Muž v okénku shrábl poklad a pak se potměšile ušklíbl:
      “Dobrá, jděte si! Ale bohu Mullerovi neuniknete! Bude vás pronásledovat od hvězdy ke hvězdě…”
      “Zavezte mne na tu, co je nejdál. – Na tu poslední…”
      “Poslední naší stanicí jsou Trpasličí hvězdy v mlhovině ZB. To by nebylo špatné… Je tam sluneční soustava docela podobná naší, jenomže v kapesním vydání… Je tam slunečko miliónkrát menší, nežli je naše. A ty zemičky, které kolem něho tančí, jako by naší planetě z oka vypadly. Na ZB I žijí lidičky na chlup podobní nám. Jenomže o něco menší… Takový jeden capart se vejde do dámské kabelky. – A to jsou ještě obři proti drobečkům na sousední kuličce ZB II. – Lidé jako my, nejsou větší nežli mravenci. Na ZB III byli objeveni lidé v prachu pod mikroskopem. Tak si jednu z nich vyberte…”
      “Tu první, když jiného nezbývá –”
      “Jsou to poslušné, inteligentní loutečky … budete tam jako v pohádce.”
      “Ale jak se uschovám, kdyby mne tam přece dostihl?”
      “A možná, že budete ještě ráda, až vás někdo z té hvězdy pidimužů vysvobodí. Však oni vás časem omrzí, až si s nimi dosyta pohrajete. Tak tady je, prosím, lísteček –”
      “Budu tedy princeznou trpaslíků!” povzdychla si a zmizela za zčeřenými vlnami portiéry.
      Brok za ní, přilepen k jejím patám a nabit zvědavostí, která ho až v nose zašimrala.
      

 
      XXVIII
       
      Bílá tma
      Vůně a vzpomínky
      Opět to končí lampičkou
      “To je moje minulost!”
       
      Mléčně bílá mlha s opálovým nádechem se mu položila do cesty. Brok zakolísal, protřel si oči a zatápal rukama kolem sebe.
      Na tři kroky před ním se rozplynuly dvě postavy, bílá a černá, Ačorgen a princezna. Brok skočil do mlhy s napřaženýma rukama – hmátl však naprázdno. Bílá tma ho oslepila. – Opálové ticho ho ohlušilo.
      Utíkal směrem, kde zmizela princezna. Volal a mával kolem sebe rukama jako zlomenými křídly. Počala ho dusit mlha, zvonila mu v uších podivnou písní. Ne, to není mlha, co takto zpívá! – To krev mu kolotá tepnami!
      Každý krok kupředu ho plnil úzkostí. Tělo se vzpíralo jít proti nástrahám, jež se zdály číhati v oparu. Bylo to strašlivé. Šinul se vpřed stále jedním směrem, dlouho, již strašně dlouho, a nikde konce…
      Náhle se zastavil. Bál se jít kupředu, bál se zpět! – Uvázl… Zůstal trčet uprostřed bílé tmy, opuštěn lidmi a věcmi, rozplynul se v mlhovině, která nemá konce. Již je ztracen, již ho pohlcuje bílá tma, již ho prostupuje a naplňuje. Bude tu ležet mrtev dlouho a dlouho a jednou snad, až se rozptýlí toto bílé nic, přijdou sem lidé a budou šlapat po jeho mrtvole a nikdo ho neuvidí…
      Dál nemohl. Nohy se pod ním rozplynuly v těžkou mlhu. Klesl a zaplakal.
      A najednou – zavětřil. Podivná vůně mu šlehla do nosu. Vůně tak prudká, až skoro omdléval. Stoupá mu do mozku jako alkohol. Napůl uspává a napůl rozjitřuje a kreslí v očích divné krajiny světa. – Ale co to tak voní, tak tiše a dobře? – Posečená louka na kraji lesa. – Vůně stoupá z malých kupek sena ke slunci jako dým z obětních oltářů. Ležím tu také na této louce, pod hlavou seno a ve vlasech seno, celý jsem potřísněn usychajícím horkým kořením. – To je mateřídouška, to je šalvěj, to je heřmánek.
      A když otevřu oči, vidím mlhu, hustou jako smetana. Již se rozpomínám. – Princezna utekla a hudba k tomu hraje kdesi uprostřed vesmíru… Ale ta vůně, kde se tu bere a co znamená? Je to kouzelná melodie vůní, jež kolébá a drásá ještě prudčeji nežli smutná láska cella a houslí v dálce? – – –
      Přichází výpar lesa, z mechů a jehličí, jahod a pryskyřice. – Vidím studánku v zeleném krajkoví kapradin. Lesní ptáci, srny a pytláci chodí sem pít…
      Ale teď se i lesní vůně rozplynula v bílé mlze. To zase jiná vůně odkudsi vane. Jako když se vítr zdvíhá a bije do plachet. Studená vůně moře. Vůně soli a rybích šupin. Vůně tajícího ledovce, který pluje po moři. Tajemná vůně z neznámého ostrova, jejž míjí loď. Jsou tam lidé, neboť cítím pach potu a doutnajících ohnišť. – Ale i tato vůně dohořívá.
      A teď přichází docela nová vůně, probouzející jakýsi divný, dávno zapomenutý sen. Žár kuchyňské plotny, syté výpary z hrnců, věštící blízkost oběda. – A najednou – průvan z prudce otevřených dveří. Čísi ústa vybuchnou: Válka! A opět vše zmizí nenávratně.
      Ale teď – teď rostou konvalinky – ne, to nejsou konvalinky, to je voňavka, kterou si kápla milá za ňadra. Sklání se ke mně a já čichám k jejím vlasům, abych poznal novou vůni. –
      Teď voní noc. – Voní i měsíc, můj bože, tohle je loučení … to je zelená vůně jezera – ne, to znamená slzy! To pláče milenka…
      Vůně se rychle střídají.
      Pach uřícené lokomotivy a sazí.
      Smrad z otevřených vozů: 6 koní, 30 mužů…
      Vražedná atmosféra špíny, kořalky, páchnoucích nohou a latrín.
      Dálka.
      Čerstvě rozrytá země.
      Střelný prach.
      Doutnání spálenišť.
      Krev.
      Hniloba odpadků, konzerv, hnisajících ran, karbolky, zápach rozmačkaných štěnic, rozklad a kvašení masa, černě uhnívající omrzliny pod nečistými obvazy.
      U stropu páchne žlutá lampička s petrolejem…
      Petr Brok vyskočil. Tohle – to je moje minulost! – To jsou vzpomínky, které jsem ztratil! Rychle! – Rychle! – Napřáhl ruce. – Nic! Bílá mlha. – Černá princezna –
      Není jiné minulosti kromě Mullertonu –
      Brok se znovu vzmužil a prchal a prchal –
      A najednou – natažená ruka se dotýká měkké, hedvábné látky. Prudký rozmach – a Petr Brok užasl.
     

 
      XXXIII
       
      Milión obrů…
      Šílená honba v kouli
      Polapené nic
      Okénko na vrcholu kopule
      “Žije?”
      Co je třeba si zapamatovat…
       
      A znenadání – dvířka se otevírají. Ne jedna, ale bezpočet dvířek se objevuje v kouli – hustě vedle sebe a v nedohledných řadách za sebou. A ze všech vystupují obři, svlečeni do půl těla a s červenou šerpou kolem pasu. Všichni se sobě podobají. Mají maličkou hlavu na chlupatém trupu a přes nahé rameno přehozenou síť. Milión obrů sem táhne jakoby z mořských hlubin.
      Brok skočí k jedněm dvířkám, provázen ostrým ječením signálu. Naráží na oblou hladinu. – Vtom všechna dvířka zmizí, obrové vkročí do koule a zatočí sítí nad hlavou. Jejich pohyby se netvorně zkreslují, tváře se komolí a protahují v nekonečných řetězích. Milión sítí se po něm napřahuje ze všech stran. Nastává šílená honba v kouli. Brok prchá, klouzá, uhýbá se, přeskakuje, naráží do stěn. Ale každý jeho krok je již předem zrazen celému peklu zdeformovaných nestvůr.
      A přece odmyslíš-li si klamné odrazy zrcadel, je to pouze jediný muž, tančící v ohraničeném prostoru se svou sítí. – Ale prokleté zvonky pod nohama Brokovýma vřeští neúprosně: Tu jsem! Tu jsem! A podle zvonků řídí obr svůj lov. Síť poletuje Brokovi nad hlavou a věsí se mu na paty stále dotěrněji. Nelze, nelze již uniknout! Však zadarmo se nevzdám … rána do prsou, do tváře, kopanec do břicha … ale jeho noha odskakuje od těla obrova jako míč od stěny.
      Uštván šílenou honbou, klesá konečně uprostřed zrcadel. Široká síť ho přikrývá… Svírá se nad ním vždy těsněji, tvrdé lano ho poutá do kozelce. Víčka se mu svírají úžasným tlakem provazu. A v očích se pomalu stmívá…
      Ještě vidí Brok malé okénko, jež se otevírá na vrcholku kopule. V něm se objeví tvář. Ohyzdný, žlutý obličej, rezavá bradka, rozštěpená ve dva provazce, místo nosu dvě černé dírky mezi tvářemi, spodní ret černý a vyprahlý, visí odchlíple, jako by uhníval.
      “Žije?” bylo slyšet hlas.
      “Žije!” vydechl obr vzhůru, stíraje si s čela krůpěje.
      Ale tyto dva hlasy zněly již napolo z jeho starého snu. – To se nad ním sklánějí dva muži ve žlutých pláštích, sladce páchnoucích karbolkou. Jeden z nich se dotýká nohou šedivé hromádky a pak štítivě odkrývá cíp pláště s jeho tváře.
      “Žije!” opakuje zklamaný, netrpělivý hlas. – Brok násilně otevírá víčka, aby přesvědčil kohosi, strašně zdravého a mocného, že ještě nezemřel –
      Skrze závoj páchnoucího vzduchu visí žluté světélko. Visí kdesi mezi těžkými trámy, které podepírají tuto klenbu smrti. Dva muži, vonící mrazivým zdravím, nakládají cosi těžkého na nosítka. Pak se jejich ruce napínají, nohy vykročí stejným tempem, ráz – dva, uličkou mezi pryčnami. Jen hlavy je jim vidět, jak se vzdalují – – –
      Je to vše tak překvapující, tak nesrozumitelné, a přece tak úžasně jednoduché! Stačí si přikrýt tvář cípem pláště – a vše mizí a končí. – Pouze cíp pláště! – To je třeba si zapamatovat!
 

 
      XXXIV
       
      “…chyceného čerta se bojí!”
      Jak se jevil Petr Brok pod sklíčky slepého Orsaga
      “Jaká nestydatost…”
      “Je hezký?”
       
      Když se Petr Brok probudil, nejprve zjistil, že je stále ještě v síti, ale provazce značně povolily. Stočené klubko těla se rozvinulo. Byl ve zpustlé, vystěhované kuchyni. V rohu trčela polorozbořená kuchyňská plotna. Na stěnách bílé čtverce po bývalých obrazech. V koutě na jedné hromadě kuchyňské nádobí.
      Kolem plno neznámých tváří. Oči vystupují z důlků, nervy se svíjejí zvědavostí. A přece – mezi okrajem sítě a koleny těch nejbližších zevlounů je prostor dobrých tří kroků, – vzdálenost to dosti nepatrná na jejich hrdinství a dosti veliká pro jejich zbabělost.
      Ovšem že je to podivná síť. Není docela nic zplihlá, jak by se očekávalo. Nechytíš-li rybu, vzduchem síť nenaplníš! Ta splaskne a provázky se beztvárně sesypou na malou hromádku. – Ale tato síť je pevně napjata, uzavírá v sobě oválný prostor, určité nic pevného tvaru. Nikdo se neodvažuje vložit ruku na toto chvějící se, živoucí nic!
      “Ó vy rytíři! Chyceného čerta se bojí!”
      Ženské mládě v krátké, strakaté suknici dere se kupředu.
      “Pusťte mne blíže! Já se nebojím! – Konečkem malíku chci se toho dotknout!”
      “Jen ji pusťte. Oči jí nestačí, ať si sáhne! Bankéř Salmon také obětoval prst!”
      “Nu, což právě do chřtánu se mu musí strefit? Sáhne mu, ženská, třeba právě na jiné, docela opačné místo, checheche!”
      “A trestající ruce boha Mullera přece neunikne!” – povážlivě kývá hlavičkou bradatý stařeček.
      “Zlého boha do sítě chytil!”
      “Co s ním bude dělat?”
      “Utopit!”
      “Oběsit!”
      “Zaškrtit!”
      “Budete radit vševědoucímu!”
      To řekl obr, který Broka polapil. Jeho skalní hruď se nadýmala pýchou. Obcházel a střežil žárlivě svoji kořist, stále připraven ke skoku, kdyby se něco hnulo.
      Ale teď – pestrý prstenec pojednou praskl a utvořila se ulička, vedoucí od sítě až ke dveřím.
      Dvě osoby vstupují. První, vysoký muž s krásnou, hebkou tváří zachovalých a blahobytných starců. Jeho orlí nos a modré, ukrutné oči činí jej vojevůdcem v civilu. A všechny zraky jen na něho pohlížejí, všechna ústa šeptají – A za ním jde – ó běda! – slepý Orsag s čočkami na spáncích!
      Vůdce prošel uličkou bezpečným, vítězným krokem až k síti. Kopl do ní tak nevážně, jako by to byl ranec špinavého prádla. Zeptal se Orsaga:
      “Jak vypadá?”
      Brok se zachvěl.
      Je to možné, aby mne tento slepec spatřil? – Sám nevím, jak vypadám! Může mi to někdo říci? – Můj bože, jak se bojím těch kulatých sklíček, která se mi propalují do duše! – Bojím se, bojím se do nich podívat!
      Ale slepý Orsag již otáčí ozubenými šroubky za ušima, aby si zaostřil čočky. Chlupatý obr první přerušuje zvědavé mlčení otázkou visící ve vzduchu:
      “Nuže, Orsagu, kápni božskou. Jak je oblečen?”
      Orsag: “Není vůbec oblečen! – Je nahý!”
      “Nahý!!!”
      “Óóó! – – –”
      Srdcovité křivky dámských rtů se hrůzou protahují v elipsy.
      “Jaká nestydatost!”
      Jedna z dam, s napudrovanými ňadry, trčícími z hlubokého výstřihu, padá do mdlob.
      Jiné prchají.
      A Brok se divoce zaradoval!
      Slepec nevidí moje šaty! – Jaké štěstí, jaké štěstí!… Mám přece u sebe tobolku s dokumenty! Kdyby ji Orsag uviděl, bylo by veta po všem!…
      Mezitím Orsag přistupuje k Brokovi a zblízka si ho prohlíží. Praví:
      “Je bílý! – Oči má bílé, ústa bílá, vlasy bílé! Zdá se mi, že má bílou krev!”
      Odborným hmatem koňských handlířů rozevřel mu chrup; pak řekl:
      “Je mu třicet let!”
      Dámy se již vzpamatovaly. Pomalu přistupovaly blíž a blíž.
      “Je hezký?” zeptala se bruneta s cikánskýma očima a s rudě nabarvenými bradavkami.
      “Jak se můžete ptát, slečno Lauro? – Vždyť je nahý!”
      “Nu, a proč si myslet hned na to nejhorší…”
      “Vy se opovažujete, komteso…”
      “Domnívám se, že ukrývá svoji nahotu lépe nežli mnohá z nás!”
      “Vždyť není vůbec oblečen!”
      “Vy si ho tak představujete?”
      “Jaká fantazie!”
      “Okovy!” zarachotil hlas do těchto zvonků, jako když spadne těžký řetěz na dlažbu. To řekl vůdce k chlupatému obrovi. Rozkaz byl v několika vteřinách proveden.